O kudrnáčích a těch s rovnými vlasy, aneb osud si nevybíráš

Proč mi to udělala? Moje Máma. Takový Zjev, řekla. Jako dnes ji slyším. I vidím. V zástěře ke mně zády u dřezu. Já sedím u stolu a čekám. Na co? To už nevím. Comment, který ukončil mé šestnáctileté něžnosti. Uviděla fotku mého kluka. Nechala jsem ji někde válet. Úklid nebyl moje silná stránka. Tehdy ještě ne. Vážně řekla takový zjev? Ano a bylo po lásce. Její prostá věta od mytí nádobí změní osud holky plné nadějí. Jak poetické.

Upřímně? Nevím, čemu se teď divím víc. Že se jí nelíbil? Nebo že jsem se nechala tak snadno odradit? Nebyl zjev. Vůbec ne! Delší, ale upravené vlasy. Jeho maminka byla kadeřnice. To si pamatuji. Udělala mi trvalou. Doma. Na kuchyňské židli. Když sundala ručník z mé hlavy a strčila přede mne zrcadlo, málem jsem omdlela. Suché krepaté vlny byly ale v kurzu. Tyhle od mámy mého kluka v šestnácti jsou navždy zdokumentované. Černobílé fotky ze zdrávky. I mému profesoru se líbily. Proč by nám jinak odpustil hodinu tělocviku a vytáhl svůj Canon New F-1 a udělal nám portrétovky přímo na zlínském stadionu? Ano tam, kde dnes narazíte na sochu Emila Zátopka.

Zjev to nebyl, jen neměl vlny. Ach ty vlny! Prokletí osmdesátek. Zlatá éra trvalé a maminčina slabost pro kudrnaté muže. Můj kluk je měl jak dráty. Úplně rovné.

Pravidlo 1: Fotky kluků se musí před maminkou schovávat!

Jenže … Ono pak může přijít zase něco jiného, co maminka utrousí. A holka se nám nakonec nevdá.

Jednou jsem měla sen. Živý sen. Nebyla jsem vdaná. Holka na vdávání. Bydlela stále s rodiči. Slyším, jak někdo říká. Tak tohle by nikdo nečekal, že zrovna ona zůstane svobodná. Taky to tak cítím, že mi se to přece nemůže stát. Já si přece můžu vybírat. Jenže roky ubíhají a nic. Na můj telefon, který jsem dala klukům, žádný nezavolal. Byl to divný sen. Nepříjemný. Ale probuzením skončil.

Slyším klapnutí vchodových dveří. Je doma. Bůh se mnou! Jsem těhotná. Já to tušila. Jak jsi to mohla tušit? Zahlédla jsem na stole tvůj menstruační kalendář. Napadlo mě to. Tak bude svatba. Nic víc tě nezajímá? Jestli ho mám ráda, kdo to je a tak? Najednou je jedno, že nemá vlny? Najednou se neřekne, další zjev? Holka má naštěkáno do boudy. Venkovské vyjádření pro graviditu. Kolikrát jsem to doma slyšela o cizích a teď jsem to já, kdo je v tom.

Chlap si udělá dobře a ty budeš trpět. Matka drsně ukončuje konverzaci.

Pravidlo 2: Nejen fotky kluků, ale i menstruační kalendáře se musí před matkami schovávat!

Stojí u okna a čeká až zavolají její jméno. Nejraději by si dala šálek kávy. Jenže tenhle nápoj je pro ni na nějakou dobu zcela zapovězen. Za chvíli se narodí. Její dítě. Ani tohle si nerozhodla sama. Datum určili někde na pokoji. Lékařském pokoji. Gynekologové v bílých křeslech a vrchní sestra v bílých šatech svírá na stehnech bílé desky s operačním plánem. Na bílém archu stojí i její jméno a přesný datum a čas. Vše klape dle plánu. Musíme jít. Před osudem neutečeš.

Proč mi to udělala! Proč? Takový zjev. Cítím, že můj život mohl být úplně jiný. Cítím, že to nebylo mé rozhodnutí vybrat si partnera, vybrat si dítě. Proč mi to udělala? Otázka do nebe volající. A z nebe přichází odpověď. Stručná a jasná. Ona to musela udělat.

Musíš se vdát!

Co když nechci.

Co když nechce On?

Musí! Udělal si dobře a Ty budeš trpět.

Ano trpěla jsem. Z maminčiných slov. Ten muž, který mi naštěkal do boudy, řekl klidným hlasem: "Tak to budeme taková malá rodinka." A ještě dodal: "Šťastná rodinka."

Děkuji, Mami. Děkuji, Osudu.

Monika, vaše Blíženkyně pro Relax & Karel pes, váš terapeut